Z dítěte je školák, pomozme mu uspět!

Nástup do základní školy je výrazný předěl, který přináší změny do vztahu rodičů a dětí. Dítě se přesunulo do vyšší kategorie dětství – už je školák! Mnohé se najednou musí a vztahuje se to právě ke škole. Musí se jít brzy spát, protože se ráno vstává do školy, je třeba přinést úkoly a všechny pomůcky, ve škole dávat pozor, odpovídat na dotazy, sníst svačinu… 

Rovněž rodiče přesunuli dítě do vyšší kategorie a spojují s tím přesvědčení, že po nástupu do školy by si dítě nemělo tolik hrát, mělo by být samostatnější, zodpovědnější, pořádné. Škola, to přece není žádná zábava, ale seriózní práce pro dítě!

Je fakt, že docházka do první třídy klade na dítě podstatně větší nároky než mateřská škola. Jenže rychlost vrůstání do jakékoliv nové – tedy i do té školní – role je velmi individuální věc. Některé dítě přijme roli školáka rychle a v plném rozsahu, pro jiné je tento přerod velmi pozvolný a s řadou neúspěchů.

I rodiče by proto měli přijmout obecnou a zatím v českém školství ne zcela naplňovanou zásadu, že každé dítě je jiné, a měli by se tomu v maximální možné míře přizpůsobovat. Jednoduché naplnění této zásady spočívá v tom, že všichni dítěti pomáháme, dokud pomoc samo vyžaduje nebo dokud vidíme, že bez pomoci nezvládá plnit příslušné povinnosti. Rozhodně není vhodné se zuby nehty držet přesvědčení „ono by už mělo, protože je školák“. Cílem je naučit a ne prokázat, že je neschopné.

Mnohem vhodnější je proto vycházet z myšlenky „dokud jsme ho to ještě nenaučili, tak bychom mu měli pomáhat“. Rodiče by se neměli bát dělat věci s dítětem nebo výjimečně i za ně (nemám na mysli úkoly). Nemusejí se bát, že dítě si na jejich pomoc zvykne a bude na ni spoléhat léta. Možná se samostatnost o týdny nebo měsíce oddálí, ale snad nejde o závod. Důležitá je pohoda a radost ze vzdělání i ze života a ta se rozhodně neposílí výčitkami, stížnostmi, strachem a neúspěchy. Za stejně hloupou pokládám větu: já mu to už připomínat nebudu, ať na vlastní kůži zjistí, co to obnáší, když něco zapomene, neudělá.

Na druhé straně je rovněž na rodičích, aby vymýšleli a dobře odhadovali, v čem už by mohlo být dítě samostatné. Jednou z možností je, že bude chodit do školy samo. Že si samo vypracuje úkol, připraví oblečení, tašku, dojde na nákup nebo samo hospodaří s kapesným.

Dítě bere obvykle všechny události se školou nesmírně vážně. Rodiče rovněž. Jenže na rozdíl od dítěte by měli vědět, že se z mnoha „nestřílí“. Píšu to proto, že pokládám za zcela nepřiměřené rozčilovat se nad případnými nedostatky, trestat dítě za prohřešky (navíc ty školní už určitě řešila paní učitelka). Ušetřenou energii by raději měli věnovat tomu, aby dítě vše zvládlo a aby tedy uspělo. 

Václav Mertin je dětský psycholog. Přes čtyřicet let pracuje v pedagogicko-psychologické poradně a působí také na katedře psychologie FF UK. Píše články i knihy s tematikou psychologie a vzdělávání.

Převzato z https://www.eduzin.cz